Deprese mýma očima

Kategorie: Psychická onemocnění
Vytvořeno 19. 9. 2013 17:51
Napsal David Odler
Zobrazeno: 14482

Deprese mýma očima

Před 30. rokem svého věku jsem si u sebe označoval slovem deprese stav, kdy jsem měl nějaký čas „blbou“ náladu a kdy jsem musel čekat, až to přejde. Takzvaní polykači prášků, sebevrazi a jiné „existence se slabou vůlí“ mi byli k smíchu a opovrhoval jsem jimi. A když jsem se párkrát přece jen ocitl na dně, pořád to bylo ono staré dobré pevné dno, od kterého se člověk mohl odrazit nahoru a pokračovat (často ještě lépe než předtím) v další cestě.

 

Teprve až tak okolo třicítky jsem se „konečně“ setkal s těmi pravými depresemi: emoční propady najednou začaly nabývat nepříjemně hlubokých a rozkladných forem, víra typu „to přejde a bude zase líp“ byla nahrazena přesvědčením o nevyhnutelnosti blížící se apokalypsy. Pevné dno pod nohama se kamsi vytratilo a nahradila ho temná hlubina hrozící, že může být ještě hůř. (Poznámka: jaké by to bylo, kdybych se ocitl až tam, někde úplně na dně mých depresí dodnes nevím a ani to vědět nechci.)

Stále častěji u mě nastávaly situace, kdy jsem se bez zjevné příčiny rozklepal a rozbrečel přímo na ulici. (Zvláštní je, že v drtivé většině případů to bylo při odchodu z Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí.) Tyto projevy sice postupem času vymizely, ale nahradily je jiné, dokonalejší a lepší :-)

Opravdu těžké a nesnesitelné deprese se u mě vyskytují cca 1x až 2x do roka a to zpravidla na jaře. Trvají u mě s prudkými výkyvy cca měsíc až dva. Takové „normálně“ těžké přicházejí několikrát do roka, zpravidla v období Vánoc, narozenin nebo před akcí, na kterou se již dlouho předem těším (plánovaný školní sraz, výlet) apod. „Obyčejná“ denní depresivní nálada trvá cca několik hodin plus ostražitost, abych se nějak přehnaně nezaradoval, aby mi to ta svině Deprese nedala sežrat i s úroky. Zbytek času tvoří už vesměs jen taková socialistická šeď :-))

Při silných depresích mi zpravidla vypadávají z provozu vlastnosti, které u sebe považuji za velmi cenné (a atraktivní :-) ): tvůrčí schopnosti a nadšení pro řešení problémů. (V 18-ti letech jsem v testech IQ dosáhl 140 bodů a navíc jsem po svém otci posedlý řešením hlavolamů, záhad a otázek.) V depresivním propadu však tyto moje schopnosti poněkud ztrácejí glanc: pokud se mi například - nedej Bože! - zkříží dva problémy najednou (například abych se dostal domů, potřebuji vyndat z kapsy klíče, ale v obou rukou mám věci, které nemám kam odložit), veškerá moje duševní činnost se zastavuje a následuje propad do ještě hlubší deprese. Nejsem schopen položit věci na zem, abych mohl sáhnout do kapsy a vytáhnout z ní klíče. V tu chvíli je to pro mě tak složitý problém, že je neřešitelný a já kvůli němu zůstávám bezradně stát u dveří svého bytu. Soukromě to u sebe nazývám „tunelové myšlení“: jsem schopen vidět a řešit jen jeden jediný drobounký dílčí problémeček vnímaný úzkým tunelem bez možnosti vidět celek. Takže problém typu „Jak vyndat klíče z kapsy, když v obou rukou něco držím?“, musím rozdrobit na řadu malých drobných úvah a úkonů („JAK si ksakru uvolním alespoň jednu ruku?“ „KAM dám ty věci, které mám v ruce?“ „KTEROU ruku si uvolním?“), abych provedl takovou zcela automatickou věc, jako je odemčení dveří. K tomu se pro jistotu odmlčí i paměť, která by mi třeba mohla vhodně „napovědět co a jak“.

S tunelovým myšlením se u mě objevuje obdobný jev tzv. tunelového vidění, kdy při depresích vidím jen bezprostředně přímo před sebe. Periferní vidění zcela mizí, což je nepříjemné zvláště při přecházení ulic. Jednou mi při obzvlášť silném ataku na pár vteřin spolu s periferním vypadlo i vidění barevné. (Černobílý svět ale není zas tak špatný :-))) ).

Další termín, který jsem si pro potřeby silných depresí zavedl, je pojem „gumová reakce“: mezi podnětem (např. zvoní telefon) a reakcí („někdo mi volá“) občas uběhnou i desítky sekund.

Při mých depresivních stavech hraje klíčovou roli jeden skutečně velmi nepříjemný projev a to je intenzivní POCIT VINY. Tady moje tvůrčí schopnosti ve spolupráci s poddajnou pamětí pracují přímo na výbornou, abych se cítil co nejprovinileji a odpovědný za všechno zlo, které se kolem mě děje: vztahy s mým nejbližším okolím počínaje, přes trapasy z mé minulosti, až po hladomor v Súdánu. To, že jsem příčinou všeho zla na této planetě, je naprosto stejně logické a nezpochybnitelné, jako že 1 + 1 = 2 a mohu vás o tom naprosto spolehlivě přesvědčit. Není úniku, zvláště když jsem se v minulosti vůči některým lidem skutečně provinil.

Dále se u mě projevuje časová dezorientace: nevím, zda je jaro či podzim, dopoledne či k večeru a kdyby mi někdo řekl vážným hlasem, že je rok 1835 a že den trvá 85 hodin, tak bych to vzal jako danou skutečnost. Naštěstí u mě nenastává dezorientace prostorová, takže domů či k psychiatrovi se dopravím vždy spolehlivě. Vím však od jiných pacientů, že tomu tak ani zdaleka být nemusí.

Přes všechen ten sajrajt však pro mě tyto výpadky přece jen nějaká pozitiva mají: zajímám se o psychologii a mám tedy hned z první ruky informace o tom, jaké to je, když zničehonic vypadne určitá součást mého myšlenkového a emocionálního aparátu. Výjimka často odhalí nějakou novou skutečnost lépe než hladký chod. Považuji to za velmi zajímavé - alespoň pro mě. Další kladnou stránku depresí spatřuji v tom, že s sebou zpravidla odnáší část předsudků, kterých bych se jinak zbavoval jen velmi obtížně.

Co se týče odeznění deprese, většinou nastává nečekaně - skokem - během jedné, dvou vteřin. Něco jako když se kolem vás zničehonic rozsvítí v sále. Trefně to vyjádřil jeden spolupacient: „Přichází bez pozvání, odchází bez rozloučení.“

Už řadu let beru antidepresiva s dlouhodobě stabilizačním účinkem, v současnosti už asi desátá či dvanáctá. (Předchozí buď nezabírala nebo jsem po nich tloustnul nebo byl agresivní nebo se jejich účinek po určitém čase zase vytratil.)

Ještě nedávno u mě fungovaly některé akutní způsoby léčby: některá „rychlá“ psychofarmaka (Rivotril, Remeron a spol.), malé dávky alkoholu, četba a spánek. Tyto způsoby však s postupem času bohužel ztratily svůj účinek.

Často mi přináší úlevu představa vlastní sebevraždy: alespoň na pár sekund si mohu v představě zažít velmi příjemný pocit vysvobození. Obdobně u mě funguje vyvolání reálné fyzické bolesti: rána pěstí nebo čelem do zdi mi přináší na pár vteřin úlevu od vnitřní bolesti. Naproti tomu však nechtěná bolest, kdy se například nešikovně udeřím, ve mně krizi ještě více prohloubí.

Jako dlouhodobou taktiku proti vzniku deprese používám vyhýbání se příjemným požitkům a pocitům. Pokud se udržuji v jakési bezpečné šedé zóně ani ne špatné - ani ne dobré nálady, udržuji tím depresi zpravidla dostatečně dlouho mimo hru. Dále chodím pravidelně na individuální nebo skupinové psychoterapie (vykecat se). Po odchodu od terapeuta se mi nálada zpravidla alespoň na pár hodin spraví.

Jinak deprese u mě velmi úspěšně funguje jako rozbuška (nebo spouštěcí faktor, chcete-li) celé série dalších strachů, nesmyslných přesvědčení, fyzických poruch a nevím čeho ještě.

Jeden z mých lékařů mi kdysi řekl, že největším nebezpečím u depresí je absence pocitu, že to ještě vůbec někdy může být lepší. Že schází ono světlo na konci tunelu. (Ne na konci Moodyho tunelu vedoucí na onen svět, ale v tunelu symbolizujícím právě probíhající depresi.) Já osobně vnímám záludnost deprese ve zcela absurdních změnách vlastních vzpomínek, atakování takzvaného zdravého rozumu, který splétá obraz reality do jakéhosi neskutečně bizarního obrazu, v tvorbě naprosto zcestných myšlenek a představ, které se zcela suverénně halí do hávu neotřesitelných pravd.

Kdybych byl někdy v budoucnu postaven před volbu vybrat si mezi trvalým těžkým fyzickým postižením anebo trvalou těžkou depresí, vybral bych si jednoznačně postižení fyzické. Tělesné postižení - ať už slepota, připoutání k invalidnímu vozíku nebo jiné podobné neštěstí - sice znamená společenský handicap a řadu dalších souvisejících těžkostí, ale nevylučuje schopnost prociťovat a dosahovat štěstí.

Trvalá deprese však právě tento pocit pohřbívá jednou provždy.

Je to taková rakovina duše.