Můj příběh

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 7. 11. 2007 0:00
Napsal Ivana Machková
Zobrazeno: 10578

Můj příběh - Ivana

DIAGNÓZA HODGKIN II A

 Dne 16.7. 2002 mi byl diagnostikován Hodgkinův lymfom ve stádiu II A.

Ivana3

 Co tomu předcházelo?

 Asi od začátku roku 2002 jsem zažívala obrovský stres a tlak. Mé manželství začalo po 10 letech skřípat, v práci jsem byla také extrémně vytížená. A jak jsem nebyla moc spokojená doma, tak jsem ještě víc utíkala do práce a o to horší to bylo doma. Měla jsem pocit, že nemám kam uniknout, že se mi vše bortí a že nemám útočiště a pohybuji se v začarovaném kruhu plném stresu a nespokojenosti. Postupně se připojovaly i další potíže jako nechutenství a nespavost. Zhubla jsem skoro 10 kilo, nemohla jsem skoro nic jíst a nemohla jsem spát. Vyhledala jsem pomoc v psychosomatické ambulanci a obdržela prášky na spaní a antidepresiva. Přiznám se, že jsem v této době byla hodně zmatená až popletená a moc si z této doby nepamatuju. Možná i proto, že podvědomě ani nechci, protože to nebylo moc hezké období. Prášky na spaní mi pomohly si aspoň odpočinout, ale z antidepresiv mi nebylo dobře, zapomínala jsem, prostě jsem si připadala, že „jsem mimo“. Pokud bych to mohla vrátit, už bych je nebrala a asi bych spíš vyhledala pomoc psychologa, protože jsem se spíš potřebovala se svými problémy svěřit a vypovídat se. Odstanit příčinu a ne utlumovat důsledek.

 V březnu 2002 se situace natolik vyhrotila, že jsem se od manžela odstěhovala. V té době byl můj život dost bouřlivý, protože jsem měla pocit, že si musím něco užít, a tak mě mé okolí (kamarádky, známí) zvali na různé akce, večírky a diskotéky, abych se odreagovala. Na počátku se mi po manželovi velmi stýskalo a chtěla jsem hned na vše špatné, co se mezi námi stalo, zapomenout a vrátit se k němu. Poté, co jsem překonala krizový měsíc sama v bytě, se mi nově vzniklá situace začala líbit. Zjistila jsem, že mě nikdo neomezuje, že se nemusím stále někomu přizpůsobovat a že můžu být více sama sebou. Také jsem si opět budovala pochroumané sebevědomí, obnovila jsem staré kontakty s kamarádkami a kamarády, se kterými jsem se dlouho neviděla, protože jsem je kvůli manželství velmi zanedbávala.

 Tento nový způsob života byl také ale dost vyčerpávající. Moje práce je totiž dosti zodpovědná a velmi časově náročná a nyní jsem měla i program téměř na každý večer. Unavená jsem tedy byla, ale byla jsem šťastnější. Přála jsem si ale moc, aby se mé manželství zase dalo do pořádku, protože jsem svého muže pořád moc milovala. Přála jsem si, aby ho naše odloučení přimělo k přemýšlení o našem vztahu. Doufala jsem, že se bude ochoten v těch zásadních oblastech změnit či být alespoň ochoten přistoupit na kompromis.

 V momentě, kdy jsem si začala dávat své priority a život do pořádku, přišla další velká rána. Byla to tragická smrt našeho pejska Jimmyho. Vím, že vám to může připadat přehnané, ale protože jsme neměli děti, byl pro mě Jimmy skoro jako dítě a já jsem na něj byla velmi fixovaná. I způsob jeho smrti byl hodně smutný, takže to bylo o to těžší. Tato událost nás s manželem velmi zasáhla, protože jsme našeho pejska oba zbožňovali a přes naše vzájemné problémy jsme chtěli v této těžké chvíli jeden druhého podržet. Opět jsme se sblížili, ale jen na pár měsíců. Problémy se brzy znovu obnovily.

 Období května a června 2002 bylo hodně náročné, protože jsem se rozhodovala, jestli mám s manželem zůstat nebo ne. Pro něj to bylo ale asi ještě těžší, protože čekal, jak se rozhodnu, a hodně se trápil. Chvíli to s námi vypadalo zase dobře a pak jsme se zase pořád hádali. Bylo to nahoru a dolů. Bylo to pro nás oba hrozně obtížné se po 12 letech rozejít.

 Jak jsem na to přišla?

 Asi v dubnu 2002 jsem si všimla na krku zvětšené uzlinky, na které se mi objevil zarudlý bolavý vřídek. Na počátku jsem to nebrala na vědomí, ale po několika týdnech, kdy se uzlinka ani vřídek nezmenšovaly a na dotek byly bolestivé, mi to nedalo a navštívila jsem praktického lékaře. To pro mě nebylo typické, protože já jsem vždycky chřipky a podobné věci přecházela a nechávala hodně na poslední chvíli. Neměla jsem přece čas chodit k doktorovi, měla jsem pořád hodně práce. Takže fakt, že jsem relativně brzo vyhledala lékaře, mi přišel dosti magický až osudový.

 Lékař mi sdělil, že jsem pravděpodobně přechodila nějakou chřipku a jako důsledek mám zvětšenou uzlinu. Dal mi Ibuprofen a poslal mě domů. Uzlina se ale nezmenšovala a pořád dost bolela. Tak jsem po asi třech týdnech přišla znovu. Lékař mi tedy vzal krev a nechal udělat různé testy. Na příští kontrole mi sdělil, že nic neobjevil, ale že mě tedy pro jistotu pošle na ORL. Po asi dalších dvou týdnech jsem navštívila pana docenta na ORL. Ten mě vyšetřil a poslal na SONO krku do nemocnice. Výsledky ze SONO nic neukázaly, zpráva říkala, že je uzlina zvětšena pravděpodobným přecházením zánětů a chřipek. Pan docent vypadal nerozhodně a doporučil mi, že by uzlinu nejradši vyoperoval. To se mi nelíbilo, protože jsem byla zastáncem předpotopní teorie, že je lepší do ničeho radši neřezat. Nakonec jsme se dohodli, že počkáme tak čtyři týdny, a pokud se uzlina nezmenší, vyndáme ji.

 Po čtyřech týdnech se nic nezměnilo, uzlina byla možná ještě trošku větší a bolela. Tak jsem souhlasila s operací, která proběhla kolem 20. června. Po operaci byla uzlina zaslána na histologii a výsledky byly přislíbeny do dvou týdnů. Po dvou týdnech ale pořád nic, tak jsem začala být trošku nervózní. Volala jsem tedy do nemocnice a tam mi řekli, že ještě museli uzlinu podrobit dalším testům.

16. července mi pan docent volal, že mám za dva dny přijít do ordinace. To mi ale nestačilo, já jsem chtěla vědět, co se děje. Nechtěl mi samozřejmě po telefonu nic říct, ale já jsem, jako správná personalistka (pracovala jsem jako personální manažerka v mezinárodní poradenské firmě),  pokračovala v kladení otázek. Tak mi řekl, že uzlinka bude vyžadovat nějakou léčbu a že se jedná o Hodgkinovu nemoc, ale že to vše probereme v ordinaci. A protože jsem žena činu, tak jsem nelenila a hned jsem volala svému manželovi, jehož strýc je lékař, aby mi zjistil víc informací a co to vlastně ta Hodgkinova nemoc je.

 Pak jsme se večer s manželem sešli doma. Já jsem byla úplně v klidu, protože jsem myslela, že to není tak vážné. Manžel připravil večeři a já mu řekla, že to probereme až po večeři. Všimla jsem si, že je nějaký nesvůj, tak jsme se rychle najedli, dali si trochu vína a já se jen tak mimochodem zeptala, tak co že teda zjistil, že to ten Hodgkin je.

 On mi řekl, že bychom si na to měli sednout a já už začala být taky trochu nervózní. Ukázal mi asi 20-ti stránkový dokument s názvem Hodgkinův lymfom. Obrátila jsem stránku a četla – NA TO NIKDY NEZAPOMENU „HODGKINUV LYMFOM = ZHOUBNÝ NÁDOR LYMFATICKÝCH UZLIN.

 Dosedla jsem na sedačku a rozbrečela jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Četla jsem dál „STATISTIKA PŘEŽITÍ 60 %“. Začala jsem rychle číst dál, ale asi po dvou stranách jsem toho nechala, už jsem nechtěla nic dalšího vědět. Myšlenky, které mi běhaly hlavou – TO NENÍ MOŽNÉ, PROČ ZROVNA JÁ??? Víc si z toho večera nepamatuju.

 Co se stalo poté, co jsem se diagnózu dozvěděla?

 Tento okamžik byl asi ten nejtěžší. Poté, co jsem se vybrečela, řekla jsem si „Já to nevzdám, jsem přece paličatý beran“. Název Hodgkin se mi asocioval se jménem známého autora hororů Hitchkockem, tak jsem začala své nemoci říkat Hichkock. A zakřičela jsem „Hitchkocku, vybral sis špatné tělo, já se nevzdám, já tě vyženu brzo z mého těla ven!!!!“ A od té doby jsem ani na chvíli nezapochybovala, že to nezvládnu. A tak se taky stalo.

 Následující den jsem šla k panu docentovi. Očividně se mu ulevilo, když jsem mu řekla, že už vím, co Hodgkinova nemoc je. Zaměřili jsme se tedy na to, co bude dál. Svěřil se mi, že mě tlačil do toho, abychom uzlinu co nejdřív vyndali, protože jeho syn onemocněl non Hodkinem a mé příznaky mu přišly dosti obdobné. Zdůrazňoval, že je třeba co nejdříve začít s léčbou, protože nemoc postupuje hodně rychle, ale dobré zase na druhou stranu je, že Hodgkin dobře reaguje na léčbu.

 Pan docent mi dal kontakt na MUDr. Tesařovou, která je prý výbornou odbornicí v této oblasti a má s léčbou Hodgkina velké zkušenosti. Hned, jak jsem vyšla z ordinace, sedla jsem si na chodbě na schodiště a paní doktorce jsem zavolala. Byla velmi milá a dohodly jsme se, že k ní co nejdříve přijdu.

 Úvodní setkání s paní doktorkou proběhlo 25. července 2002 ráno v Centru ambulantní onkologie na Opatově. Doprovodil mě tam kamarád Zenda, což pro mě bylo moc důležité. Získala jsem základní informace a bylo mi jasné, že mě čeká řada vyšetření, abychom věděli, v jakém stádiu nemoc je.

 V této těžké době jsem se definitivně rozhodla, že se odstěhuji od svého manžela, protože chci všechny své síly věnovat boji s nemocí a nemám sílu na řešení našich problémů. Řekla jsem si, že pokud k sobě opravdu patříme, ukáže se to a vše se urovná. Nyní jsem ale cítila, že když bych v našem domečku zůstala, neuzdravila bych se. Bylo to velmi sobecké uvažování, ale situace byla opravdu velmi vážná a já prostě věděla, že teď musím myslet hlavně sama na sebe. Šlo o život!!! Jsem svému muži moc vděčná za to, že tento fakt akceptoval a nechal  mě odejít. Moc si toho vážím. I když vím, jak to pro něho bylo těžké a že mu to zlomilo srdce. Mně totiž taky!

 Rozhodla jsem se, že se odstěhuji ke své kamarádce Martině do doby, než si najdu nějaký byt. Bylo pro mě dobré, že jsem nebydlela sama a Martině jsem moc vděčná za podporu, kterou mi v té době poskytla. Začátkem srpna jsem se přestěhovala do pronajatého bytu na Bararandově. Se svým kamarádem Zendou jsme se v této době velmi sblížili a velmi brzo se Zenda nastěhoval ke mně do bytu. Moje rodiče chtěli, abych se šla léčit do Brna, aby se o mě mohli starat. Já jsem ale velmi důvěřovala své lékařce a chtěla se léčit v Praze u ní.

 Aby toho všeho nebylo málo, přišly do Prahy v první polovině srpna katastrofické povodně. Doba prázdnin a ještě toto neštěstí znamenaly značně zpomalily všechna má vyšetření a testy, protože práce různých pracovišť byla ochromena. Například nebylo možné zajistit kontrastní látku na vyšetření tzv. scanu v Ústavu nukleární medicíny. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a já absolvovala všechna nutná vyšetření včetně CT a PET.

 Měla jsem nakonec štěstí v neštěstí, protože se má choroba diagnostikovala včas – stádium II A. Zvažovány byly dvě léčby - silná radioterapie nebo chemoterapie. Byla jsem již objednána na odběr vajíček pro případ chemoterapie a případné neplodnosti. Nakonec se ale moje lékařka rozhodla pro méně drastickou léčbu radioterapie metodou Horní mantle. Říkala, že kvůli mně nastudovala tisíce stran o tomto způsobu léčby v zahraničí, protože u nás jsou většinou stádia pokročilejší, takže se využívá téměř vždy chemoterapie.

 Rozhodla jsem se opravdu plně věnovat léčbě a boji s nemocí. Proto jsem si bez váhání řekla, že přeruším práci a odejdu ze zaměstnání. Musím říci, že se ke mně firma zachovala více než vstřícně. Nejen, že mi přislíbila, že mi rok podrží místo, ale ještě mi přispívali polovinou platu. To byla neuvěřitelná psychická podpora, když víte, že se nemusíte obávat o práci a peníze. Cítila jsem i obrovskou pomoc a podporu od svých kolegyň a kolegů.

 Na radioterapie jsem docházela do VFN na Karlově náměstí. 5.9. 2002 mě nejprve zaměřili na CT, a poté mi pan doktor nakreslil na hrudník a záda prapodivné kresby – říkala jsem jim „hrady a zámky“. Od 6.9. jsem začala chodit každý den na ozářky, jak jsem radioterapii říkala. Pak jsem vymyslela originálnější název „SOLÁRKO“ J. Nepříjemné bylo to, že jsem ty malůvky na hrudníku nemohla umýt.

 Na ozářky jsem chodila každý den od pondělka do pátku. O víkendu jsem měla přestávku. Pamatuju si, že velmi zvláštní pro mě bylo první ozařování. Byl to velmi zvláštní pocit, když jsem si lehla na stůl a laborantky mi nastavovaly laserové trysky toho obrovského zvláštního přístroje. Měla jsem trochu pocit, že ležím na elektrickém křesle, měla jsem dost velký strach, co se bude dít. Bála jsem se, že se pohnu a že přístroj bude zářit někam, kam nemá. Poté laborantky odešly z místnosti a přístroj zapojily. Hrozně jsem se koncentrovala na to, abych se nepohnula. Nic jsem necítila, ani teplo ani bolest, nic. Jen jsem slyšela takový vysoký pípavý tón. Byla jsem také mile překvapena, že celé záření trvalo jen velmi krátce – asi dvě minuty. Pak laborantky zase přišly a celý přístoj pode mnou podjel, aby mě mohl ozářit zespoda. A další dvě minuty. Myslela jsem na svoje blízké – na svoji rodinu. V duchu jsem si říkala „Hitschkocku, pěkně si to smažení užívej, dělám to jenom pro tebe!!J

 Na ozařování jsem docházela ambulantně, vždy asi tak na 12.30. Nechtěla jsem tam chodit sama, tak jsem se vždycky domluvila s některou kamarádkou nebo kolegyní z práce. Pracuju v Kateřinské, takže jsem vždycky zaparkovala auto ve firemních garážích, vyzvedla si doprovod (většinou blízkou kolegyňku, kamarádku, která o mé nemoci věděla) a už jsme „valily“ na Karlák do nemocnice na solárko. Bylo to pro mě moc důležité, tam s někým jít. Nechtěla jsem být v čekárně sama a nechat se pohlcovat negativními myšlenkami, sebelítostí a depresemi ostatních pacientů, kteří na ozařování čekali. Musím říct, že jsme si vždy při čekání na solárku s kamarádkou/segrou užily spoustu legrace.

 Jednou se mi stala taková veselá příhoda. Jak už jsem řekla, o nemoci věděli jen nejbližší kamarádi a kolegové v práci. Vždy jsem se v práci stavila, prohodila pár slov a řekla, že jdu na solárko. Jedna kolegyně, která o nemoci nevěděla se mě zeptala „A Ivi, já bych taky chtěla začít chodit na solárko, kam chodíš a kolik platíš?“ To mě opravdu pobavilo. Zasmála jsem se a řekla :“Já to mám dobrý, já to mám zadarmo a starají se o mě 2 asistentkyJ.“

 Dokud to šlo, tak jsme většinou ještě po terapii zašli s doprovodem na oběd a já rychle jela domů. Odpoledne na mě totiž vždy padla únava, nebylo mi moc dobře, tak jsem si šla vždy kolem čtvrté lehnout. Doma jsem měla na dveřích tabulku s jednotlivými dny ozařování. Připravil mi ji přítel Zenda a tabulku nazval „Hitschkock se loučí!!!!“ Každý den jsem si odškrtávala dny a těšila se na blížící konec procedur.

 V průběhu procedur jsem asi po dvou týdnech pocítila bolest v krku a mírnou rýmu. Měla jsem strach, protože v případě vážnějšího nachlazení či chřipky by bylo nutno léčbu přerušit, jak mi bylo sděleno lékařem. Proto jsem radši své příznaky probrala s ošetřující lékařkou na radiologii. Ta mi po prohlídce sdělila, že nachlazení je naštěstí jen mírné, neměla jsem teplotu, takže v léčbě můžeme pokračovat, ale musím doma ležet, aby se nachlazení nezměnilo v nic vážnějšího. Takže jsem se doma kurýrovala čajem s medem a cucala panthenol.

 Další nepříjemností bylo pálení na místech záření, ale především v podpaždí. Jak asi víte, nesmíte se po celou dobu terapií koupat, jen se trochu omývat žínkou, a to ještě ne na místech, kde máte nakreslené „hrady a zámky“. Nenapadlo mě ale, že nesmím v podpaždí používat suchý antiperspirant (já jsem používala svůj oblíbený Lady Spead StickJ), jak jsem byla zvyklá. Vůbec mě nenapadlo, že mě vlastně ozařují i v podpaždí, když mám vždycky ruce připaženy. Když jsem své popáleniny ukázala ošetřející lékařce a řekla jí, že používám antiperspirant, tak se zhrozila. Řekla mi, že v žádném případě nesmím ozařovaná místa ničím mazat ani jinak ošetřovat. Hlavně ke konci léčby už ta ozařovaná místa dost pálila a bylo to dost nepříjemné a bolestivé. Ale dalo se to v pohodě zvládnout!!

 Po ukončení ozařování mi ale velmi pomohlo potírání obyčejným vepřovým sádlem, samozřejmě nesoleným. Potírala jsem si 3 x denně nejvíce popálená místa, v mém případě hlavně krk, hrudník a podpaždí. Musím říci, že asi po měsíci se mi spálená kůže sloupala a vytvořila se nová, takže mám teď kůži na popálených místech zase jako miminko.

 Co následovalo po léčbě?

 Po léčbě ozářením jsem měla asi 1- 2 měsíce počkat, aby účinky léčby mohly plně zapůsobit, a poté jsem měla jít na testy, aby bylo jasné, jak léčba zabrala. Byla jsem ale hodně unavená a slabá. Takže jsem hodně odpočívala a skoro nechodila ven.

 Bohužel oslabené tělo ale stejně dostalo zápal plic. Potrápily mě horečky přes 40 stupňů, ale dalo se to stejně jako léčebné procedury zvládnout.

 Při opětovném nabírání sil mi velmi pomohl léčitel pan Hanák z Podlesí u Kuřimi. Ten mě nechal dýchat na takovém velkém přístroji, kde mi nasadil náhubek, ve kterém byly různé minerální látky. To mi velmi pomohlo, pročistilo mi to dýchací cesty. Na začátku jsem pořád jen kašlala, ale asi po půl hodině dýchání na tomto přístroji už se mi dýchalo mnohem lépe a bez kašlání. Také mě pan Hanák příjemně dobil energií.

 Doporučil mi také, abych pila různé čaje na posílení imunity a dávala si do čaje echinaceové kapky. Začala jsem chodit na procházky, aby se mi zlepšovala kondice. Hodně mi pomohlo, že jsem po dohodě s bývalým mužem (rozvedli jsme se 25.9. 2002 – nejtěžší den mého života, kdy jsem po pravidelné dávce radioterapie, musela ještě k soudu na rozvodové líčení. Pamatuju si jen, že jsem si řekla, že jsem na úplném dně a horší už to být nemůže, už se můžu jen odrazit ode dna a může to být jen lepší) mohla mít u sebe našeho pejska Ivánka, kterého jsme si s manželem pořídili po smrti pejska Jimmyho. Ivánek mi pomohl hodně jak psychicky, protože jsem nebyla doma sama, tak i fyzicky, protože jsem s ním chodila pravidelně 3 krát denně na procházky.

 Měla jsem obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Cítila jsem nesmírnou podporu svého přítele Zendy, své skvělé rodiny, Zendových rodičů, kamarádů a přátel. Ať to zní možná paradoxně, období nemoci pro mě bylo ve své podstatě dobrým obdobím, protože jsem si začala vážit a všímat věcí, kterým jsem dříve nepřikládala důležitost. Můj život nemoc velmi obohatila.

 V polovině prosince, kdy jsem už zvládla ten zápal plic,  jsem šla na různé testy – CT a scan. Těsně před Vánoci, myslím, že to bylo 22. prosince 2002, jsem se dozvěděla, že testy jsou negativní, a tedy že LÉČBA ZABRALA – hurááá – byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Byl to ten nejkrásnější dárek k Vánocům, který jsem kdy dostala!!!! Děkovala jsem Bohu, že jsem dostala druhou šanci. Celá moje rodina a přátelé byli neskutečně šťastní, že vše dobře dopadlo. Byly to opravdu překrásné Vánoce, v duchu těch správných a důležitých hodnot.

 Správný lékařský výraz je Hodgkin v remisi, tedy lidově řečeno na ústupu. Takže musím být samozřejmě stále obezřetná, aby se mi nemoc nevrátila. Na počátku jsem chodila na kontrolu a krevní testy k paní doktorce každý měsíc. Po půl roce až doteď to jsou každé 3 měsíce.

 V únoru 2003 jsem odjela do lázní. Zvolila jsem Karlovy Vary. Byly to krásné tři týdny, plné procedur, procházek a také tanečních večerů. Poznala jsem tam spoustu úžasných lidí a s některými z nich udržuji kontakty do dneška. Tento pobyt mi neuvěřitelně zlepšil krevní výsledky, hlavně nárůst bílých krvinek, tedy výrazné posílení ochablé imunity. Jsem opravdu moc ráda, že jsem do lázní jela, i když se mi tam na začátku moc nechtělo.

 A co nyní?Ivana2

 Nyní vedu normální život, jen si ho nějak víc užívám. Od června 2003 jsem se vrátila zpět do práce. Když to nyní hodnotím zpětně, bylo to možná ještě moc brzo. Kdybych to mohla vrátit, asi bych zůstala doma ještě o něco déle, abych načerpala více síly a odpočinula si.

 Dokonce jsem byla velmi brzy po návratu do práce povýšena do funkce personální ředitelky naší poradenské firmy. To byl vždycky můj profesní sen stát se vrcholovou manažerkou v oblasti personalistiky. Považuji to za splnění svého snu, ale není už to moje životní priorita, ani hlavní zdroj mé seberealizace.

 Důležité je teď pro mě hlavně to, že jsem zdravá a spokojená v soukromém životě. Již třetím rokem společně žiji s přítelem a myslím, že nám to pěkně klape. V průběhu celé nemoci i po vyléčení mi byl a stále je velkou oporou. Mám také úžasnou rodinu, se kterou udržuji velmi úzké a vřelé vztahy, které se těžkou situací mé choroby ještě umocnily. Bez jejich podpory a lásky bych tuto situaci určitě nezvládla. A taky mám opravdové přátele, kteří při mně stáli a pomohli mi vždy, když jsem je nejvíc potřebovala. A nemůžu zapomenout na svého miláčka bulteriérka Ivánka, bez kterého si už svůj život taky neumím představit – hry, procházky, mazlení a neustále loudění (samozřejmě, že loudí onJ). Naplňuje ve mně potřebu se o někoho starat. Snad už záhy nezůstane jen u pejska. Moc bych si přála miminko, tak už to snad brzo půjde.

 Moje nemoc mi sice hodně vzala, ale i hodně dala. A abych byla upřímná, jsem předsvědčená o tom, že mi toho víc dala, než vzala. Samozřejmě zjištění, že máte rakovinu není legrace a ani léčebné procedury nejsou procházkou růžovou zahradou. Na druhou stranu se ale domnívám, že je spousta jiných nemocí, které sice nezní tak hrozně, ale jejich léčba či symptomy jsou ještě nepříjemnější a bolestivější než je léčba rakoviny.

 Tato nemoc mi dala poznání, v čem je základ žívota, co je v něm důležité, jaké hodnoty mají cenu a co je v životě krásných věcí, které někdy ani nevidíme. Začala jsem si víc všímat krás přírody, třeba jak překrásný může být východ nebo západ slunce, a dalších dříve pro mě tak samozřejmých obyčejných věcí. Také jsem díky nemoci poznala spoustu úžasných lidí, kteří se stali mými přáteli a já si jich nesmírně vážím a můj život je díky nim mnohem šťastnější a bohatší.

 Za jeden z důležitých okamžiků ve svém novém životě považuji setkání s Honzou Nachtigalem, skvělým člověkem, kterému se v hlavě zrodila myšlenka tohoto onkologického projektu. A pokud tento projekt pomůže jen jedinému nemocnému člověku, tak je to bude to nejlepší, co se nám může podařit. To už stojí za to nazvat smyslem života!!!!!!